Rychlé zvyšování počtu automobilů s sebou přineslo v 19. století také potřebu zavedení pravidel, podle kterých by se provoz na silnicích řídil. Třeba v Británii se ale k rozvoji automobilismu přistupovalo velmi konzervativně.
Vícečlenná posádka a rychlost jen pár kilometrů v hodině
V roce 1861 byl přijat legislativní předpis The Locomotive Act (Zákon o samohybech), který se vztahoval na vozidla poháněná parou či jinou než zvířecí silou. Zákon stanovil motorovým vozidlům nejvyšší povolenou rychlost na 10 mph (16 km/h), resp. 5 mph (8 km/h) ve městě. Posádka pro řízení motorového vozidla musela být navíc podle tohoto zákona dvoučlenná.
Dne 5. července 1865 byl pak přijat The Locomotives Act (druhý Zákon o samohybech), tzv. praporkový zákon, který byl ještě přísnější. Zákon omezil maximální povolenou rychlost na 4 mph (6,4 km/h), resp. 2 mph (3,2 km/h) v obcích. Kromě toho navýšil počet lidí obsluhujících vozidlo na tři, z nichž jeden musel kráčet s červeným praporkem ve vzdálenosti 60 yardů (55 m) před vozidlem. Opatření mělo sloužit k varování okolí před možným nebezpečím hrozícím od jedoucího automobilu.
Pěší průvodci museli chodit před vozidlem přes 30 let
Přestože se později alespoň zkrátila vzdálenost ze 60 na 20 yardů, setrvala praxe s pěším průvodcem vozidla až do roku 1896, kdy byla tato povinnost zrušena přijetím The Locomotives on the Highways Act (Zákon o silničních samohybech). Současně došlo ke zvýšení rychlostního omezení na 14 mph (22 km/h), což už byla mnohem rozumnější rychlost pro cestování motorovým vozidlem.
Bezpečnost na silnicích zůstává i v současné době prioritou. I když můžete považovat některá ze současných opatření za zbytečná, asi žádné už se nikdy svou zvláštností praporkovému zákonu nevyrovná.
Pokud vás ani stávající zákonná opatření před dopravní nehodou neuchrání, obraťte se na nás. Náš advokátní tým vám rád pomůže získat za vytrpěnou újmu náležité odškodnění. Zdraví vám sice nic nevynahradí, ale finanční náhrada vám alespoň dokáže významně usnadnit vaši rekonvalescenci.